V předchozím článku jsme probrali témata porozumění, ocenění a hledání dobrého záměru. To jsou příklady toho, jak opravdu ano, co je potřeba v komunikaci posílit. Nemusíte to samozřejmě dělat, ale pokud se vždy, i v těch výrazně náročných komunikačních situacích a konfliktech, naučíte vidět, „co se daří, jaký je záměr a co mohu ocenit“, tak budete situace mnohem lépe zvládat.
Dnes se spolu podíváme na tři oblasti, kterým je dobré se vyhnout, neboli na to, co v komunikaci nepoužívat.
Komunikační fauly
Co jsou komunikační fauly, nejraději ostatním zprostředkovávám skrze hru. Doporučuji ji hrát s dětmi od 4. třídy i s dospělými, třeba pedagogickým sborem. Předem neupozorňuji na to, čeho se hra týká. Postavím skupinu do kruhu a dám jim klubko. Přísným hlasem říkám: „A nyní si toto klubíčko posílejte tak rychle, jak dokážete. Ne, děláte to špatně. Řekla jsem snad start? Neřekla, nechápu, proč Mirka začíná! Stopuji vám čas a budu ho srovnávat s ostatními skupinami. Ne, velmi špatně. Jste úplně nemožní. Zase špatně. Nejhorší skupina. Jirka vám to opět pokazil. Nikdo tuto hru nikdy nehrál tak nemožně jako vy. A to si říkáte chytráci, a přitom jste úplně nemožní. Jasně, Filip se zase snaží, nejlepší z nejlepších, že? Úplně hrozné. Raději toho nechte. Ne, je to špatně. Přestaňte, se skupinou jako vy to nemá cenu. Myslíte si o sobě kdovíco, a přitom skutek utek’…“
Následně všechny zase usadím, omluvím se, řeknu, že to byla hra a ať mi zkusí popsat, co cítili, jaké to pro ně bylo, jak se jim pracovalo. A jaké komunikační dovednosti jsem používala. Obvykle se lidi cítí nepříjemně, poníženě, mají chuť utéct, jsou demotivováni, vede je to ke vzteku, zlobí se na mě. Nepracuje se jim dobře.
A zapisuji na tabuli jak pocity a emoce, tak tendence k chování. A k tomu i komunikační „dovednosti“ – fauly.
Srovnávání, nadávky, shazování, ironie, ponižování, zesměšňování, generalizace, negativní nálepky, hodnocení osoby člověka, rodiče…
A to je přesně to, čemu se v komunikaci s rodiči musíme vyhýbat. Fauly netvoří vztah, naopak jej ničí. Vzbuzují silné emoce a nepřispívají ke zlepšení. Možná se vám zdá, že nikdy fauly v komunikaci s rodiči nepoužíváte. Já jsem několikrát slyšela, kdy učitelka/učitel rodiči říká:
- „Vaše dítě je nevychované.“
- „Jste špatná matka.“
- „Jste příliš ochranitelská.“
- „Doporučím vám pár rad pro výchovu.“
- „Vaše dítě je nespolečenské.“
- „Podívejte se na Martínkovy pastelky, maminka se o něj dobře nestará.“
- „Ostatní děti a rodiče jsou spolupracující.“
To jsou věty, které obsahují fauly a nepomohou vám ve vzájemné spolupráci a porozumění.
Vybraná slova a situace
Zkuste se podívat i na vaše předsudky a stereotypy, které ovlivňují to, co a jak rodiči říkáte či jak se připravujete na schůzku. Pokud předem máte pocit, že „to nemá cenu, protože…“, a vede vás k tomu zkušenost ne přímá s daným rodičem, ale zkušenost s národností, etnikem, genderem, náboženstvím, generací či předky, tak zbystřete. Nejste ovlivněni tím, čím nemáte být? Nekomplikuje vám to komunikaci? „Je stejná jako jeho rodiče.“ „To jsou ti … (vybrané etnikum či náboženství), ti to takto mají.“
Opatrní buďte při používání slova PROČ. Obvykle je více konfliktní, vede k obraně či boji a vlastně – málokdo vám opravdu na to „proč“ dokáže odpovědět. „Proč to děláte? Proč se tak chováte? Proč bráníte své dítě?“ Lepší je věnovat se popisu toho, co vidíte a ptát se otázkami: „Co se stalo? Co se děje?“
Stejně tak i slůvko ALE. Člověk je už skoro připravený na to, že když dostane pozitivní zpětnou vazbu, tak bude následovat nějaké „ale“. Nemusíte být tak předvídatelní. Někdy stačí „ale“ nahradit slovem „a zároveň“ nebo jen „a“. Anebo prostě udělat tečku a pokračovat.
Pozor také na to, co říkáte ve sborovnách a kamarádům. Obzvlášť na menších městech se velmi rychle jakékoliv nevhodné komunikační prvky, které jste někde použili, dostanou k uším toho, o kom byly řečeny. Rozumím tomu, že občas potřebujete vynadávat se a vypustit páru, hledejte však místa, kde si to opravdu můžete dovolit.
Chvála
Zkuste se vyvarovat i chvály jako nálepky. Vzhledem k rodičům zní občas velmi manipulativně: „Jste šikovná. Jste skvělá. Jste bezproblémoví.“ Doporučuji podívat se na sebe, jak vám je u toho, když vám podobná slova říká rodič: „Jste tak hodná paní učitelka.“
Oceňte proces, nechvalte vlastnosti a osobu člověka. Obzvlášť pozor u rodičů úzkostných dětí. A pozor, jak mluvíte s rodičem o dítěti, zda tam nezaznívá příliš mnoho chvály formou nálepek. Ta je velmi destruující pro růstové nastavení mysli, umění selhávat a nepodporuje dobré sebevědomí. Úzkostnému dítěti a jeho rodiči slovy „já jí pořád říkám, jak je šikovná a chytrá“ opravdu nepomůžete, naopak je dostanete do ještě větší tenze.
A o tom zase někdy jindy.
Klidný adventní čas!
Monika Čuhelová
